Co máte ještě dnes v operačním plánu tady v Centru jednodenní péče?
Teď po obědě to bude cholecystektomie, neboli operace žlučníku. Budu asistovat skvělému kolegovi Filipu Dolečkovi, takže to bude jistě skvělá práce a těším se na ni.
Pojďme k vaší nejnovější knize Objektivní nález, kterou jste představil v rámci přednášky a autogramiády tady v Multifunkčním sále. Já sama jsem ji přečetla za dva dny. A to v provozu domácnosti se dvěma malými dětmi. Prostě jsem se od toho nemohla odtrhnout. Předpokládám, že nejsem sama a máte více takových reakcí?
Nechci se vytahovat, ale jo (směje se). Ne vážně, knížka se povedla, tak jak jsem doufal, že se povede a už třeba nebudu vnímanej tak pozitivně. Přesto si ale pořád někdo může myslet, že nedělám věci úplně špatně, i když jsem se snažil čtenáře přesvědčit o opaku. Zpětná vazba, která celkem masivně proudí a ke které v té knížce také vybízím, je neuvěřitelná. Každý den mi přistane 5 až 10 e-mailů a nejsou to krátké vzkazy, většinou jde o příběhy lidí, který možná prožili obdobný věci. V té knížce rozvíjím několik tematických linií, které se střídají a společným jmenovatelem a hlavním tématem jsou rodiče a děti. A hlavním sdělením té zpětné vazby je: Nejsme úplně rádi, že jste sestoupil z toho piedestalu, ale jste aspoň z masa a kostí. Je nám to sympatičtější. Příjemně mě překvapilo, že 99 % těch reakcí je pozitivních, a to jsem v Čechách! Samozřejmě se najde i někdo, komu kniha tematicky nesedla, ale to se stává. V tuto chvíli je jich prodaných asi 50 tisíc a stále se držíme na prvním místě nejprodávanějších knih.
V knize o sobě tvrdíte, že nejste žádný hrdina. Jak se ale může někdo, kdo není hrdina, vydat na misi, kde má kolikrát jen základní vybavení a musí vyřešit případy, které do té doby nikdy nedělal? Nemluvě o tom, že se pohybuje v prostředí, kde i jemu samotnému může jít o zdraví nebo život...
Ten někdo kalkuluje, připravuje, plánuje, ptá se, děsí se, a to podle mě s hrdinstvím nemá nic společného. To by se dalo nazvat spíš risk management, takový můj celoživotní přístup. Že si pojmenujete všechny možnosti, když je máte pojmenovaný, tak se můžete kvalifikovaně rozhodnout, jestli nějakou míru rizika, které zůstane vždycky trochu nepojmenovaný, podstoupíte. Takže není to v duchu toho frajera, kterej bezhlavě jde a skočí a děj se co se děj. Já mám věci rád plánované a vždycky si připustím, že mám obavy. Mimochodem, kdybych neměl obavy, neprojdu sítem Lékařů bez hranic pro tuhle konkrétní práci, protože vás psycholog odhalí, že jste prostě magor. Kdo se nebojí, nemá záklopku a spolupráce s ním není bezpečná. Takže já se fakt nepovažuji za hrdinu, já si jen propočítávám rizika a těmi riziky pakproplouvám. A většinou to nedělám sám, ale mám kolem sebe tým lidí, čímž se také to riziko rozmělňuje. Pak to ve výsledku může vypadat hrdinsky, ale to je jen zdání.
Také se v knize do sebe pouštíte a kritizujete se za to, že jste vždy nebyl dobrým rodičem. Nebo minimálně takovým rodičem, jakým byste si přál být. Jak by měl tedy vypadat ideální rodič?
To je právě něco, co jsem v té knížce nechal otevřené, protože to já nevím. A než abych kritizoval nás všechny a říkal: „nikdo nejsme dokonalý“, což do určité míry může být pravda a zaplaťpánbůh, že jsme ochotni si to připustit. Tak jsem šel do toho, že nejen v oblasti rodičovství, ale i v oblasti svojí práce jsem hlavně zdrbnul sám sebe.Zkritizoval jsem to, co se mi na mně nelíbí, ale zároveň jsem ochotný s tím pracovat. Když ta knížka vyšla, bál jsem se, jestli tohle bude v české společnosti téma a evidentně je, jinak by nechodila ta obrovská zpětná vazba. Takže mám radost, když se s tím příběhem někdo identifikuje. Ale kdo jsem já, abych soudil? Nesrovnávám, trpělivě si ty příběhy vyslechnu, mám radost, že se nad tím lidi sami zamýšlejí, ale nehodnotím, kdo z nás je lepší nebo horší rodič. Takže jsem všem řekl, že nejhoršíjsem já.
Dovolím si nesouhlasit, protože nejhorší rodič je podle mě ten, který se na své dítě vykašle, nestará se o něj nebo ho týrá…
Já si myslím, že jsem se těchto témat dotknul a otevřel je, byť letmo. A pokud měl někdo doteď dojem, že jsem se narodil se zlatou lžičkou v puse, tak nenarodil. Ale nedává mi to žádné alibi k tomu přenášet svoje traumata na ty nejmilejší, což jsou vaše děti a vaše partnerka, to jsem chtěl říct.
To se, myslím si, podařilo. Co na to vaše rodina, která se chtě-nechtě odhaluje s vámi?
My jsme si o tom všem doma povídali dlouhé měsíce a možná i roky. Než kniha vyšla, potřeboval jsem vědět, že s ní souhlasí moje děti, moje žena a můj brácha. I když jde o můj příběh, jich se tam přes sebe dotýkám a nerad bych, aby se v tom cítili nekomfortně. Tohle veřejné vyznání je už jen produktem našich debat, mého pokusu být lepším než nejhorším otcem.
Chystáte se ještě v budoucnu na misi s Lékaři bez hranic nebo jste už tuto kapitolu uzavřel?
Chystám se, ale určitě to nebude otázka nejbližších let. Spíš to odhaduju nejdřív za 5 nebo 10 let, pokud mi to okolnosti dovolí. Hodně záleží také na tom, jestli o mě budou mít zájem také Lékaři bez hranic.
Proč by neměli?
Jde o několik rovin, které se musí potkat. Za prvé musíte sladit časové okno jak svoje, tak i té organizace. Dále se v tom časovém okně ještě trefit do lokality, kde vás bude potřeba. Proto vám ani teď nemůžu říct, kam by to bylo, to se neví ještě ani týden předem. Já jsem primárně chirurg s podkatergorií válečný chirurg a traumatolog, což se ne všude hodí. Lékaři bez hranic dnes působí v 75 zemích po celém světě ve zhruba 500 projektech. Takže je to neustále taková plovoucí hra hledání se vzájemně a do toho všeho je zamíchaných těch několik desítek zemí, kde to teoreticky připadá v úvahu. Takže se teď nedá říct, jestli za 5 nebo 10 let budu potřeba v Afganistánu, Jemenu nebo Jižním Súdánu. Jistě bych zvládl například i očkovat, ale tam bych asi svůj potenciál nevyužil (usmívá se). Také bych mohl vzdělávat, což je také důležitá část naší práce, předávat expertizu. Všechno je ve hře.
Je pravda, že v Africe jste zastupoval i praktického lékaře..
Spíš jsem ho hrál (směje se)… Byla to taková odbočka původně na pár hodin, nakonec jsem jako „praktik“ strávil asi 14 dní. A díky pomoci mých kolegů se mi to podařilo alespoň nepodělat a těm pacientům trochu prospět. Řekl bych, že to byla moje nejlepší mise vůbec, protože ta širší medicína je strašně zajímavá a tam mě mimo jiné napadlo, jestli bych si na starý kolena neotevřel ordinaci praktického lékaře někde tady na vsi. Protože mi ta práce přijde pestrá a zajímavá, kloubí dohromady všechno od detektivní práce té diagnostiky až po to, že bych mohl být současně i praktik se schopností další intervence. To by mě fakt bavilo.
A množství administrativy, na kterou si stěžují nejen praktičtí lékaři, by vám nevadilo?
Já bych si moc přál žít ten příběh bez papírů a také pro to aktivně něco dělámprostřednictvím neziskové organizace, kterou jsme s kolegy založili. Mě hrozně mrzí, že v Čechách nemáme digitalizaci zdravotnictví, jakou bychom si zasloužili. Mít víc prostoru na to dělat svou práci, věnovat se hlavně pacientovi. A někde v pozadí nás může poslouchat umělá inteligence a může zastat tu roli administrátora. Takže já doufám, že až by to případně přišlo (práce praktického lékaře, pozn. redakce), tak že už třeba i vlastním přispěním dosáhneme toho, že se to konečně změní. Ale nyní je situace zatím stále tristní.
Co jste si při svým misích uvědomil?
O lidech jsem si uvědomil, že jsou všude stejní. Stejné věci řešíme my tady, stejně jako na Haiti nebo v Súdánu, akorát v jiných kulisách, s jinými prostředky a možnostmi. My tady řešíme hypotéku, oni tam řeší, kam složí hlavu. Ale stále jsme jeden druh Homo sapiens bez ohledu na barvu pleti nebo náboženství. A všichniřešíme základní životní témata, jako jsou štěstí, smutek, práce, sex, děti, jídlo. To je na celém světě stejné. Jenže většinou vás to trkne až v momentě, kdy to zažijete na vlastní kůži. Máte spoustu zprostředkovaných zdrojů a můžete si je často představovat velmi zkresleně. Když si pak vytvoříte vlastní zkušenost, ten obzor se vám neskutečně rozšíří. A druhá věc – tak jak máme ve zvyku pejorativně mluvit o zemích třetího světa nebo nerozvinutých ekonomikách, což nerad slyším, tak tato z našeho pohledu ponížená část světa mnohdy disponuje daleko lepší schopností přežít než my v těch takzvaných rozvinutých ekonomikách. Protože ti lidé spolu komunikují, podporují se a dokáží si pomoct v nejtěžších chvílích jako je válka nebo nějaká přírodní katastrofa. Dokážou daleko efektivněji obstarávat základní životní potřeby, i přesto, že jejich práva jsou systémem potlačována. A to je něco, co je nesmírně hrdinské, když jsme se mimochodem bavili o těch hrdinech. Hrdina pro mě je můj pacient nebo člověk žijící v zemi, kde já pomáhám jako lékař bez hranic. V tom komfortu a přemíře peněz, množství věcí, které vlastníme a nad kterýma si ve výsledku jen zoufáme by bylo hezké se zamyslet, jestli bychom se právě tam neměli inspirovat. Nechci mentorovat, jen stavím ty dva světy vedle sebe a každý ať si udělá obrázek sám.
V současné době působíte jako chirurg Centra jednodenní péče v berounské nemocnici. Co vás sem přivedlo?
Musím začít od začátku, kdy jsem v roce 2002 začínal v Nemocnici Hořovice. Tam jsem vydržel zhruba do roku 2010 a dodnes je to moje zamilovaná nemocnice. A po nějaké době, kdy jsme s rodinou žili v zahraničí, přišla nabídka právě z Rehabilitační nemocnice Beroun k tomu podílet se vedle ortopedického programu také na rozšíření jednodenní chirurgie. Tuto nabídku jsem rád přijal i proto, že jsem ještě částečně na rodičovské dovolené a jednodenní péče lze s rolí otce celkem dobře skloubit. Rád jsem se stal součástí nemocnice, kde ještě donedávna působila skvělá paní ředitelka Nataša Petsini a nyní se vedení ujal její syn – neméně skvělý ředitel Tomáš Petsinis. Ty nejlepší věci v životě se mi vždycky děly a dějí náhodou a tohle byla jedna z nich.
