Gabriela až do svých pětadvaceti let prožívala takové ty obyčejné starosti a radosti spojené s podnikáním. Než se nemoc projevila, aktivně sportovala, chodila do tanečních a celkově byl její život plný pohybu. Pak se ale vše změnilo.
„Měli jsme s rodiči hospodu a vše fungovalo normálně. Jenže jsem jeden den zničehonic začala rozlévat pivo a také padat, protože mne přestávaly poslouchat nohy. Vzpomínám si, že to všechno začalo před dvanácti lety přesně 15. února, protože mi máma tehdy říkala, že zvláštně chodím,“ začíná s vyprávěním mladá žena.
Drobné nehody a nepříjemné karamboly nebraly konce, takže se s podporou její maminky Marcely rozhodla absolvovat sérii vyšetření. „Jezdily jsme všude možně. Že se jednalo o neurologický problém, se zjistilo až po několika letech, kdy genetická vyšetření odhalila poruchu na genu SPG11,“ pokračuje maminka pacientky.
Z odborného hlediska je zdravotní stav Gabriely charakterizován jako druh hereditární spastické paraparézy, která patří do skupiny onemocnění, jež se vlivem poruch nervového systému projevuje jako postupující slábnutí a tuhnutí dolních končetin. V jejím případě se potýká i potíží s polykáním a artikulací. Příčinou je poškození nervového systému, který ovlivňuje schopnost potřebné svaly správně kontrolovat.
Poměrné rychlý nástup příznaků navíc v minulém roce zhoršilo prodělání covidu. „Postihlo mi to především pravou stranu. Až do té doby jsem byla schopná se pohybovat s pomocí berlí. To už moc nejde a větší část dne trávím na vozíku,“ popisuje.
Momentálně na nemoc neexistuje žádná léčba a Gabriela postupuje intenzivní rehabilitace, které pomáhají příznaky zmírnit. Kromě pravidelných ambulantních návštěv, jež provádí v místě svého bydliště, v březnu absolvovala už třetí pobyt v Rehabilitačním centru MUDr. Jana Calty. Jak konstatuje, hned po první zkušenosti věděla, že by už neměnila.
„Doma je doma a jsem tam moc ráda. Ale člověk i s mým onemocněním spadne do jakési rutiny a je těžké se motivovat. Nicméně během pobytu tady v Berouně hraje velkou roli faktor, že prostě cvičit musím. Cítím, že mi nejvíce pomáhá bazén a také to, že se vlastně pořád musím někam přemístit a zůstat tak aktivní. To mně v důsledku velmi pomáhá jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Vždy odcházím pozitivně naladěna a mnohem silnější,“ vypráví.
Gabriela se navzdory svému hendikepu snaží žít co možná nejvíce soběstačně a věří, že se stále s rodinou podívá ještě jednou do Egypta. Díky pravidelným rehabilitacím a pozitivnímu přístupu se jí vrací síla. Svého cíle se tedy určitě nechce vzdát.
