Freediving není úplně obvyklý sport, natož koníček. Jak jste se k němu dostala?
Jako akvabela jsem už od mala měla blízko k vodě a v bazénu jsem trávila téměř každý den. Když jsem později, ještě před medicínou, studovala rehabilitaci na Fakultě tělovýchovy a sportu, potápění tam bylo jako volitelný předmět, který jsem si zapsala. Tam jsem se potkala s mým budoucím manželem Martinem, jenž se v tu dobu věnoval přístrojovému potápění. Načež po letech, to už jsme byli svoji, přišel s tím, že se mu líbí i nádechové potápění. Udělal si kurz a natolik ho to pohltilo, že se freedivingu věnuje profesionálně jako instruktor; stejně tak naše starší dcera, která zároveň závodí a svými výkony začíná pomalu atakovat světovou špičku. A ta mladší se zase jen tak bez tréninku potopí do 36 metrů. Já si freediving užívám hlavně jako hobby. Moc ráda využívám té zručnosti na dovolených při šnorchlování, kdy se umím bez přístrojů ponořit do větších hloubek a užít si vodní svět bez zátěže v podobě scuba výbavy. Takže jsme tomu nakonec propadli všichni (úsměv).
Jak se freediving trénuje?
Se zádrží dechu pod hladinou mám zkušenosti ještě z doby, kdy jsem dělala synchronizované plavání. Takže jsem měla výbornou průpravu. Základem je umět překonávat vlastní pocit nedostatku vzduchu. A zároveň, když se člověk chce potopit do větší hloubky, musíte umět vyrovnávat tlak v uších. Existují speciální techniky, které je potřeba trénovat. Pracovat s tlakem mi šlo vždy tak nějak samo, ale momentálně jsem v této souvislosti dosáhla na vlastní limit ponoru. Takže už musím trénovat, jinak se asi hlouběji nedostanu.
Do jaké hloubky jste se nejvíce ponořila?
Dosud jsem se potopila do 36 metrů. To bylo v italském centru Y-40, kde je speciální bazén v podobě tubusu, jenž má délku 42 metrů. Asi bych to zvládla až na konec, ale trápily mě dutiny. Dno tohoto bazénu je jakousi osobní metou, které bych chtěla dosáhnout.
Jak takový ponor probíhá?
Zhruba prvních deset metrů se musíte přitahovat po laně. Poté, jakmile překonáte určité tlakové poměry ve vodě, se dostanete do fáze volného pádu, který je na celém ponoru vlastně to nejhezčí. Pak je ale zase větší práce se dostat zpět nahoru a freediver na to musí být připravený.
Zmínila jste, že se na dovolené ráda volně potápíte v moři. Popište, co při takovém ponoru vnímáte?
To je neskutečný pocit volnosti, který mám moc ráda. Jakmile se v podvodním světě ocitnete, obklopí vás ticho, neuvěřitelný klid, pocit beztíže a nekonečně modrá barva. Co člověk v ten moment cítí, se asi nedá popsat, to se musí zažít (úsměv).
To musí působit téměř jako jakási forma duševní terapie.
Ano, protože když jste dole a kolem vás propluje třeba želva nebo hejno ryb, nemyslíte na nic jiného než na „tady a teď“. Jde tedy o určitý druh relaxace, kdy si odpočinete od každodenních starostí a problémů, protože na ně jednoduše nemyslíte. Mnohdy je volné potápění mylně považováno za adrenalinový sport tím, jak freediveři podávají neskutečné výkony. Nicméně s adrenalinem to nemá nic společného. Naopak, potřeba je zachovat klid a pohodu, aby se člověk vyhnul panice a neublížil si. V momentě, kdy jste pod hladinou, je nutné se soustředit jen na sebe, svůj dech, tělo a úplně odbourat rušivé vjemy.
A když se na freediving podíváte očima lékařky, jak může být zdraví prospěšný?
Jde o pohyb ve vodě, jenž sám o sobě působí na tělo blahodárně. Jinak je to sport jako každý jiný, ke kterému je potřeba dobré fyzické kondice, přičemž freediveři využívají mnoho jiných pohybových aktivit k jejímu zlepšení. K posílení koncentrace a dechových technik zase pomáhají prvky jógy. Tréninku musí přizpůsobit i stravu, aby se pod vodou dobře cítili. Fyzička a zádrž dechu se dá dobře trénovat v našich bazénech a na cvičení vyrovnávání tlaku jezdíme do hlubokých bazénů po Evropě nebo k moři. Čím více máte natrénováno, tím více podmořského světa si poté můžete užít, protože se dovedete potopit hlouběji a na delší dobu. Pokud se naučíte respektovat limity svého těla, je freediving opravdu bezpečný sport, bezpečnější než potápění přístrojové. Díky němu získáte schopnost lépe vnímat své tělo a efektivně pracovat s myslí. Často se pak stává životním stylem, protože vás dokáže zcela pohltit (úsměv).
Dovedu si představit, že v pestrém podmořském světě lze prožít i adrenalinový zážitek. Máte nějakou takovou zkušenost?
Když jsme byli v Egyptě na lodi, náš kamarád fotograf Václav Krpelík spatřil, že se v blízkosti pohybuje žralok dlouhoploutvý. Manžel si hned vzal výbavu, skočil do vody a Vašek šel za ním. Řekla jsem si, že kluci vědí, co dělají, tak jsem se také odhodlala. Jakmile jsme odplavali kousek od lodi, tak jsme zjistili, že tam ten žralok nebyl sám. Z hlubin se vynořil ještě jeho kámoš a oba začali dělat kolem nás kolečko. To bylo mé první setkání s tak velkým žralokem a musím přiznat, že jsem měla velký strach. Kluci byli v klidu. Načež si manžel všimnul, že se bojím, tak mi pokynul, ať v klidu zase plavu zpět na loď. Jednak nebylo dobře, že jsem z toho měla takový stres, ale hlavně z vás žralok vycítí, že se bojíte. A to není dobré. Se žraloky jsem se po této zkušenosti potopila ještě několikrát – například na Maledivách, kde se vysloveně pořádá žraločí safari. Je to úžasné překonání sebe sama, ale jinak to moc nevyhledávám. Obecně je ale určitě rozumné k potápění v podmořském světě přistupovat s respektem, protože jste tam jen na návštěvě.
Je nějaká vysněná lokalita, kam se toužíte potopit?
Pár let zpátky byl manžel v Cenotech v Mexiku. Jde o komplex zatopených jeskyň, kde se mimo jiné mísí slaná voda se sladkou. Tam bych se určitě chtěla jednou vypravit.
Přejeme paní doktorce mnoho dalších úžasných ponorů, nezapomenutelných podvodních zážitků a nádherných fotografií. Ať se jí též podaří dosáhnout vytouženého rekordu.
