Pane primáři, byla volba stát se lékařem jasná již od Vašeho dětství?
Asi se budete divit, ale nebyla. Od dětství mě přitahovala auta (uvědomme si, že to byla léta padesátá a šedesátá, kdy zde v Československu auto nebylo běžný artikl), a protože jsem byl výtečný student na jedenáctileté střední škole (obdoba gymnázia) tak jsem v 11. ročníku si podal přihlášku na strojní fakultu ČVUT v Praze (obor automobilový konstruktér) a to přes nesouhlas rodičů a zejména mé matky, a také třídní profesorky. Nakonec den před vypršením termínu podání přihlášek na vysoké školy jsem podlehl tlaku matky ale i spolužačky (ta měla bratra lékaře) původní přihlášku jsem si od třídní profesorky vyzvedl a vyplnil novou, kde na 1. místo jsem napsal lékařskou fakultu hygienickou UK v Praze (dnešní 3. lékařská fakulta UK v Praze). Tehdy to byla jediná lékařská fakulta v Československu s preventivním zaměřením, s důrazem na hygienu a epidemiologii a infekční nemoci, protože jsem sice splnil podmínky při pohovoru, ale neměl jsem praxi (tehdy tato fakulta vyžadovala již zralejší kandidáty a mně bylo při maturitě necelých 17 let), tak jsem byl přijat do tzv. nultého ročníku, během něhož jsem pracoval jako knihovník ve Státní lékařské knihovně v Praze v Lékařském domě. Pak jsem po 6 letech řádného studia úspěšně fakultu absolvoval.
Jak vzpomínáte na své začátky po promoci a proč jste si vybral interní lékařství, resp. kardiologii?
Musím předeslat, že uvedenou lékařskou fakultu jsem si vybral záměrně, neboť jsem před studiem neměl vůbec odvahu věnovat se léčení nemocných, ale spíše vědeckým otázkám v oblasti hygieny či epidemiologie. V průběhu studia zejména během stáží na fakultních klinikách jsem změnil svůj zájem na diagnostiku a léčbu nemocí, které jsem viděl na interních klinikách a tak po absolvování fakulty jsem hledal uplatnění právě v nemocnici. Ale bylo zde nové vládní usnesení zakazující přijímat absolventy naší fakulty mimo oblast hygienicko - epidemiologické služby a tak jsem v Berouně, kam jsem po promoci nastoupil, skončil na okresní hygienické stanici. Naštěstí jsem po měsíci byl povolán na povinnou jednoroční vojenskou službu doufajíc, že to nějak příznivě dopadne a já se na internu v Berouně vrátím. Sen mladého lékaře se ale nenaplnil, proto jsem nastoupil na interní oddělení Na Míčánkách zprvu patřící ÚVN Praha a později jako samostatné lůžkové oddělení, jehož primář (prof. Prokšan) byl přímým žákem věhlasného prvorepublikového prof. Charváta - dlouholetého přednosty interní kliniky VFN Praha. Můj primář byl zapálený lékař, zejména pro akutní kardiologii (založil v r. 1973 koronární jednotku a to nejen stacionární ale i pojízdnou), který fandil nám mladým a vedl mě k moderním léčebným metodám zejména v kardiologii, např. infarktu myokardu. Postupně jsem složil atestační zkoušky 1. a 2. stupně z vnitřního lékařství, po té jsem obhájil kandidátskou práci s kardiologickou tématikou a později i z této oblasti habilitoval. Nesmím ale zapomenout, že mým vzorem ještě ze studií byl věhlasný kardiolog (ale i internista) profesor Vratislav Jonáš, kterého jsem jako student obdivoval na stážích pro ucelený, široký pohled na nemocné (nejenom tedy na to srdíčko!). Tato myšlenka mě provází celý můj dosavadní profesní život, pro blaho nemocných se ji snažím dodržovat i přes nepochybně nutnou specializaci (vždyť např. kardiologie je dnes už řadu let samostatný atestační obor a nikoli nástavba na internu apod.)
Jak se Vám daří sledovat vývoj ve vašem oboru?
Musím přiznat, že to je čím dál tím obtížnější, protože exploze nových diagnostických a léčebných poznatků či metod je opravdu především v kardiologii velmi mnoho. Snažím se zejména být v osobním kontaktu s některými odborníky z Kardiocenter zejména Nemocnice Na Homolce a IKEM, zúčastňuji se odborných seminářů, konferencí či sjezdů a v neposlední řadě je to i studium literatury včetně zahraniční. Jsem členem České internistické společnosti Jana E. Purkyně, jako člen České kardiologické společnosti dostávám i novinky prezentované ESC-Evropskou kardiologickou společností, jejichž sjezdů jsem se do nedávna každoročně účastnil. Snažím se vést k těmto kontaktům i své nejbližší spolupracovníky, což se, i díky podpoře vedení berounské nemocnice, rovněž daří.
Pane primáři, stojíte v čele berounské interny řadu let. Můžete shrnout, co se za tu dobu změnilo v nemocnici a na interním oddělení?
Příchodem nového vlastníka Ing. Sotiriose Zavalianise a jeho spolupracovníků se toho změnilo za posledních 10 let hodně v celé nemocnici, a to na první pohled. Kolektivu interního oddělení se především stal sen skutečností - v r. 2009 jsme přešli do zcela nově zrekonstruovaných prostor, což vysoce oceňují naši nemocní a kladně hodnotí všichni zaměstnanci. Využili jsme možnosti majitele vybavit naše oddělení nejmodernější technikou a technologiemi včetně IT, rozvíjíme odborné ambulance nejen po stránce oborové (kardiologie, gastroenterologie, hepatologie, pneumologie, endokrinologie, diabetologie), ale i prodloužení ordinačních hodin od rána do večera, a to i přes celostátní katastrofální nedostatek personálu (zdravotních sester i lékařů). Poskytujeme s kvalifikovanými lékaři a nelékařským personálem nepřetržitě (365 dní v roce) akutní péči našim nemocným na lůžkách - intenzivní (JIP) i standardní péče, ale i v rámci akutní ambulance. Jsme rovněž konziliárně k dispozici ostatním pacientům v celé nemocnici. Považuji i trochu za osobní úspěch, že jsme již před lety byli mezi prvními mimo fakultními a mimo pražskými pracovišti, která se aktivně podílela na zavádění nejmodernější léčby akutního infarktu myokardu přímou angioplastikou – dnes je tato léčebná metoda zcela obvyklá. Díky pomoci Kardiocentra nemocnice Na Homolce někteří naši lékaři specialisté provádějí v naší kardiostimulační ambulanci také již několik let kontroly implantovaných kardiostimulátorů u nemocných z okresu Beroun a případně i okresu Praha západ.
O vysoké kvalitě celé nemocnice svědčí řada ocenění, zejména pak úspěšné absolvování národní akreditace. V neposlední řadě je nutno zdůraznit výstavbu komplexu budov Rehabilitačního centra MUDr. Jana Calty, poskytující komplexní rehabilitační péči jak v ambulancích, tak i na lůžkách, stejně jako oddělení jednodenní chirurgie s artroskopickými operacemi a v loňském roce pak rekonstrukce a rozšíření oddělení následné péče. K pohodlí návštěvníků i nemocných jistě přispívá moderní parkovací areál. Velmi pozitivně působí od základu zrekonstruovaný park vybavený pro rehabilitaci všech klientů i návštěvníků.
Jaké jsou v současnosti priority Vašeho pracoviště a v čem vidíte jeho silné stránky?
Chci zdůraznit nutnost dalšího prohlubování kvalifikace lékařského i nelékařského personálu jako nezbytný předpoklad dalšího zvyšování kvality diagnostické, léčebné a ošetřovatelské péče. Jde zejména o odborné stáže a pobyty na předních klinických pracovištích, další aktivní účast našeho pracoviště na mezinárodních studiích a vzhledem k charakteru Rehabilitační nemocnice Beroun pokračování v úspěšné spolupráci i s Kardiocentrem IKEM (prof. MUDr. Pirk), konkrétně s převzetím některých jejich nemocných po kardiochirurgických operacích do kardiologické a komplexní rehabilitační péče. Dosavadní poznatky z této nově započaté spolupráce jsou velmi pozitivní zejména ze strany pacientů. Rovněž nadále budeme poskytovat akutní péči obyvatelům spádové oblasti (Beroun a okolí vč. části okresu Praha západ), a to nejen díky kvalifikovanému personálu, ale i vybavení lůžkové části (JIP - jednotka intenzívní péče), dále monitorovaná lůžka na standardním oddělení a možnosti i např. telemetrického (tj. dálkového) sledování srdeční činnosti. Lze směle říci, že i díky dlouholeté těsné spolupráci s Kardiocentrem Nemocnice Na Homolce je pro naše nemocné s kardiovaskulárními chorobami zajištěna nejmodernější péče. Dále rozšiřujeme v posledním roce ve spolupráci s fakultními pracovišti zkvalitnění diagnostiky a léčby nemocných s plicními chorobami (Nemocnice Na Homolce) a nemocemi zažívacího ústrojí (interní klinika FN Motol) a s ohledem na zvyšující se výskyt zejména cukrovky a chorob štítné žlázy pak i s Endokrinologickým ústavem v Praze.
Jak se Vám daří zajistit mezioborovou spolupráci v Berouně?
Jako internista i kardiolog považuji mezioborovou spolupráci za nezbytný předpoklad úspěšné diagnostické i léčebné péče. V našich podmínkách – v Rehabilitační nemocnici Beroun - fungujeme v oblasti akutní péče jako monoprimariát. Toto fungování je možné jen díky a zdůrazňuji velmi úzké spolupráci s Nemocnicí Hořovice zejména oddělení chirurgie, ARO, urologie, gynekologie, oddělení zobrazovacích metod (zejména CT). Naše oddělení je limitováno i počtem lůžek, proto je pro nás důležitá přímá návaznost na oddělení následné péče v naší nemocnici, kde jsou pak naši nemocní dále ještě doléčováni a případně i vyšetřováni. A ještě bych chtěl uvést, že - zřejmě i díky tomu, že řada berounských mladých praktických lékařů začínala u nás na interně - je velmi dobrá spolupráce s praktickými lékaři, a to i formou jejich podílu na pohotovostních službách v nemocnici.
Pane primáři, daří se Vám skloubit pracovní povinnosti a osobní život?
To je otázka, která se spíše hodí pro moji rodinu….(manželka i obě dospělé děti jsou zdravotničtí pracovníci, z toho syn internista - 20 let pracuje v nemocnici). Je pravda, že když jsem byl mladý lékař, tak jsem mnoho času trávil v nemocnici (jak já s oblibou říkám mladým kolegům, že jsem v nemocnici vlastně bydlel). Myslím si totiž, že tak se lze mnohem více naučit praktickým dovednostem. Já mám medicínu a internu s kardiologií jako svého dlouholetého koníčka (vedle lásky k autům – moje první vlastní auto byla sanitka Škoda 1201 z Nemocnice Motol v r. 1970!). Medicíně jsem se díky pochopení mých blízkých mohl ale vždy plně věnovat. Přesto jsem se snažil a snažím relaxovat i jinak než prací lékaře, ať už je to plavání či vycházky nyní i s vnuky po Krkonoších anebo cestování autem v Česku, v létě i na podzim pobýváním u moře zejména na Kypru, v Řecku či na dlouhých auto-výletech po Evropě, hlavně ve Francii.
