Na sociálních sítích máte fotku, když jste ještě byl kluk a pod ní je snímek už jako šampion. V obou případech v klasickém kulturistickém postoji. Znamená to, že jste k posilování tíhnul od mala?
Od dětského věku jsem dělal řadu sportů, ať už to byl fotbal, atletika či bojové sporty, ale kulturistika to tehdy vysloveně nebyla. Ta si mě získala až ve dvaceti, když jsem začal cvičit. Moc se mi na ní líbila, a líbí, ta estetika těla a práce s ním. Dá se říct, že to je taková živá sochařina. Během tréninků hodnotíte, že tady potřebuje přidat, tam zase ubrat a pracujete s tím, co máte a co si vybudujete. Pak v kulturistice jste sám za sebe, takže si to můžete případně zkazit jenom vy sami (směje se).
Anebo třeba vyhrát mistrovství České republiky.
To byl můj sen, který se mi splnil. Právě už jako kluk jsem vždy toužil něčeho dosáhnout. Díky okolnostem z toho vyplynulo, že by to mohlo být právě v kulturistice. Šel jsem za tím, že se chci stát nejlepším v republice a povedlo se to právě před čtyřmi lety ve Frenštátu po Radhoštěm v kategorii do 80 kilogramů. Byla ale za tím dlouhá cesta. Například první závody dopadly totálním fiaskem. Ale nenechal jsme se odradit a makal na sobě dál. Kulturistika není jen dřina v posilovně, je také o osobní disciplíně. To několikanásobně platilo, když jsem ze začátku trénoval sám. Ale časem se lze dobře vypracovat. Se zkušenostmi jsem postupně sbíral i rady od ostatních závodníků, včetně kondičního trenéra fotbalové reprezentace Pavla Čvančary. Načež jsem sám absolvoval trenérský kurz a začal své znalosti předávat dál.
U koho v kulturistice jste hledal inspiraci?
Prvotní motivace byla v různých časopisech, pak to samozřejmě by Arnold Schwarzenegger – asi jako u dalších několika milionů lidí (úsměv). Nicméně v mém případě to hlavně byl americký bodybuilder Jay Cutler, který mě ke kulturistice přitáhnul, a to nejen ze závodního hlediska, ale také z osobního života.
Dovedu si představit, že není jednoduché se perfektně naučit kulturistické postoje. Je to tak?
Určitě. Je to práce celého těla. Například když pózujete bicepsy, tak zároveň musíte správně pracovat s břichem a zpevnit ho, mít zatažená stehna a roztažená záda. Takže ono to vypadá, že to nic není, ale řekl bych, že to je kolikrát těžší, než když pouze zvedáte činky. Opět to je o tvrdém tréninku.
Jako kondiční trenér působíte i soukromě. Určitě se tedy i vám stává, že člověk s cvičením rychle skončí. Jaké bývají důvody?
Často mě oslovují lidé s nadváhou či maminky po porodu, kteří se chtějí dostat zpět do formy. Dále třeba lidé, kteří naopak potřebují nabrat a zesílit. Jak jsem už naznačil kulturistika je hodně o sebedisciplině, a to jak v posilovně, tak i v oblasti výživy. Podobně to platí u kondičního cvičení. Takže tou zásadní demotivací bývá nedostatek trpělivosti, protože si klienti myslí, že se výsledky dostaví do měsíce. Nedostaví, je to běh na dlouhou trať, a vlastně je ideální, když návštěvu fitka pojmete jako životní styl. Navíc u cvičení dosáhnete vytoužených výsledků, když si stanovíte cíl a pevně si za ním jdete. Každý den je pak v posilovně lepší – jste silnější a nadbytečná kila ubývají, i když to ještě nemusíte vidět. Takto za tím cílem postupně dojdete.
Přibližte vaši náplň práce v naší nemocnici.
Nejčastěji mě najdete ve velké tělocvičně Rehabilitačního centra MUDr. Jan Calty. Pracuji s pacienty, kteří jsou zpravidla po operaci kolene či kyčle, a pomáhám jim s rozhýbáním. Součástí je i cvičení, které se zaměřuje na protažení a rozpohybování celého těla. Další prostředí, kde s klienty pracuji, je bazén. Voda poskytuje přirozený odpor a zároveň snižuje zatížení kloubů, což je například ideální pro rehabilitaci kolena. Protože jsou i pacienti, kteří se v rehabilitaci posouvají velmi rychle, kdy výrazně zesílí a rozsah pohybu se jim taktéž zřetelně obnoví, v takovýchto případech je dobré přejít na cvičení se stroji a činkami. Takže podobně jako v mé soukromé praxi se je snažím motivovat s cvičením pokračovat a přirozeně si jej osvojit i po tom, co naše zařízení opustí.
