Marko, kdy jste si poprvé uvědomil, že se chcete věnovat ošetřovatelství?
V podstatě jsem si pro toto uvědomění musel dojet až na Ukrajinu. V roce 2001 jsem do této země vyjel se skupinou dobrovolníků pracovat na rekonstrukci ústavu pro děti s mentálním hendikepem. Zatímco jsme s partou kluků měli na starost instalaci nových oken, holky od nás se zase věnovaly hospitalizovaným pacientům. A právě jejich práce mi byla velmi blízká. Tam mě poprvé napadla myšlenka, že by se mi vlastně líbilo pracovat v nějakém ošetřovatelském oboru. Jedna z těch sestřiček mi pak poradila, že když už mám maturitu, stačí si na zdravotní škole dodělat odborné předměty. Přihlásil jsem se na tříleté denní studium oboru všeobecná sestra na Střední zdravotnické škole v Michalovcích, které mě od samého začátku bavilo a naplňovalo.
Do jakého oboru vedly vaše první kroky?
Po studiu jsem nastoupil na takzvané neklidové oddělení v psychiatrické nemocnici v Bohnicích, kde jsem prožil velmi intenzivní rok. Zde jsme přijímali klienty s akutními psychickými obtížemi přímo z ulice. Pamatuji si, že tam sloužil naprosto skvělý staniční Mgr. Vladimír Ochrana, který byl eticky nesmírně vyzrálý člověk. Naučil jsem se od něj spoustu věcí. Například si vzpomínám, jak nám vždy důstojně připomínal, že naši pacienti jsou nemocní lidé, a i přes jejich mnohdy problematické a agresivní chování nás učil, jak empaticky a citlivě s nimi pracovat. Byli jsme tam především od toho, abychom jim poskytli péči a nesoudili je. Takový přístup se mi moc líbil, přestože to bylo místy hodně náročné.
Neodradila vás tato drsná zkušenost od práce ošetřovatele?
Určitě ne, bylo to pro mě neuvěřitelně přínosné a také motivující. Nicméně po roce působení v Bohnicích jsem se vrátil na Slovensko, ale zakrátko jsem vyjel opět do Čech a nastoupil jsem jako sestra do Domova pro osoby se zdravotním postižením Leontýn v Roztocích. Strávil jsem tam devět let, až do roku 2012. Oproti Bohnicím byla náplň práce spíše stereotypní, která jednodušeji řečeno vyžadovala především trpělivost. I přesto, že to byla velmi zajímavá a přínosná zkušenost, vycítil jsem, že z hlediska odborného růstu byla spíše stagnující. Takže jsem potřeboval zase nějak „nakopnout“ a zapsal se na bakalářský obor ošetřovatelství na 3. LF UK. Díky tomu jsem se dostal zase k takové té klasické sesterské práci. Povinnou praxi jsem absolvoval v naší nemocnici, kde jsem pak získal místo v Rehabilitačním centru. Studium mě ale tak bavilo, že jsem dále pokračoval na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Zde jsem vystudoval magisterský obor management ve zdravotnictví.
Poté jste ale na nějaký čas z naší nemocnice odešel. Proč?
Ano, dostal jsem zajímavou nabídku z nemocnice v Rakovníku, jenže po asi třičtvrtě roce mne odlákala pracovní pozice ministerského rady na ministerstvu zdravotnictví. I když to byla zajímavá zkušenost, tak mi tahle práce moc nesedla, protože se prakticky ze mě stal úředník. Rozhodl jsem se vrátit zpátky do Berouna, opět do Rehabilitačního centra a velmi mě potěšilo, jak vřele mě mí staronoví kolegové opět mezi sebe přijali.
V povolání sestry nepochybně existují výzvy. Které potkaly nebo stále potkávají vás?
Těžší momenty jsou v každé profesi. V mém případě jsem jich zažil nespočet. Já mám ale asi to štěstí, že takovéto různé výzvy nebyly za celých dvacet let praxe pro mě natolik těžké nebo dokonce takovou překážkou, kterou bych nedokázal překonat a profesně vyhořel.
Tak se zeptám opačně – co vás na této práci baví a naplňuje?
Rád pracuji s lidmi a pečuji o ně, a stejně tak si moc vážím lidí, co tu péči poskytují. Jsme v tom všichni spolu, což je vlastně něco unikátního. Obecně jde o velmi vděčné povolání, protože má člověk od pacientů okamžitou zpětnou vazbu. Je pak nesmírně motivující, když vidíte, že vaše práce přináší pozitivní výsledky. Že vydané úsilí a péče skutečně zlepšují lidem život, to je pro mě velké zadostiučinění.
V květnu tohoto roku jste byl jmenován staniční sestrou lůžkového oddělení v našem Rehabilitačním centru. S jakou vizí jste se této pozice ujal?
Co se týče těch krátkodobých cílů, bylo určitě pro mě směrodatné zabezpečit hladký chod oddělení především z hlediska bezproblémového obsazení směn. Tady si moc vážím kolegyň a kolegů za jejich vstřícnost, profesionalitu a ochotu se v případě potřeby přizpůsobit měnícím se podmínkám. Moc všem za to děkuji. V rámci střednědobých až dlouhodobých cílů bych si přál co nejvíce zapojit sestry z řad studentů a čerstvých absolventů. V rámci celoživotního vzdělávání jsem dostal zajímavou nabídku absolvovat Kurz mentora klinické praxe a začal jsem vnímat časovou náročnost této dvojrole, a proto jsem se s náměstkyní ošetřovatelské péče Mgr. Radkou Zinkovou domluvil, že přenechám roli staniční sestry kolegyni a budu se více věnovat vedení studentů a vytváření optimálních podmínek pro kvalitní a efektivní výuku odborné praxe v našem Rehabilitačním centru.
Co byste vzkázal začínajícím sestrám?
Už z praxe, kterou u nás budoucí sestry vykonávají, jde vidět, zda ta práce je pro ně, či nikoliv. To poznáte už na pouhém pozdravu směrem k pacientům. Jestli se na ty lidi těší a baví se s nimi, anebo jde jen o jakousi „tichohru“, kde pouze mechanicky dělá svojí práci. Předpokladem tedy je, že musíte mít altruistické myšlení a pozitivní vztah k lidem, ostatní se naučíte. Druhů zdravotnických oddělení je celá řada a vždy na sestry kladou jiné nároky – někde je více fyzické zátěže, někde zase té psychické a v některých případech se potkává jedno i druhé. Takže bych řekl, že je důležité si volbu povolání sestry pečlivě rozmyslet. Pokud to tak necítíte, nikdy tu práci nebudete dělat dobře.
